Naše cesta do Indie (2)
Pamatuji se, že mi několik přátel, kteří již v Indii byli, říkalo, že by chtěli vidět můj výraz obličeje, až vystoupím z letiště v Dillí a poprvé ucítím ten vzduch, ve kterém je obsaženo všechno. Měli pravdu. Ten specifický závan je jako pochopit část celé indické kultury. Je to směsice dusna, vlhka, prachu, výparů z dopravy, krav a pobíhajících psů, lidí bez střechy nad hlavou, spálených svíček, kadidel a vonných tyčinek. Cítíte v tom závan chudoby, bláznovství, naivity, ale i pohodu, přijetí, vnitřní bohatství, dobrotu. Jak zapůsobila tato země na mě?
Nejsem typ “spirituálního” člověka, kterého by pobyt v Indii nějak extrémně nadchnul svým duchovnem, nebo změnil přístup k dosavadnímu stylu života. Vždycky, když se mě někdo ptá, “na co” jsem si v Indii přišla, zjistila jsem, že jsem se svým současným životem nadmíru spokojená. Člověk si po příjezdu z rozvojové země váží samozřejmě věcí kolem sebe více. Naštěstí tu nemusíme bojovat o plný talíř rýže, placek čapatý nebo řešit, jestli se budeme moci večer umýt v kýbli studené vody. Ale mé životní hodnoty a priority zůstali stejné.
Kde že jsme vůbec cestovali?
Prvních 14 dní jsme strávili na severu Indie, v části Uttarákhand. Navštívili jsme města jako Haridvar, Rishikesh, kam jsme se dopravili vlakem (nevyzkoušeli jsme si jet klasickými vagony bez oken, kde opravdu lidé jezdí doslova “hlava na hlavě”, ale “rozmazleně
” jsme si pro 6-ti hodinovou cestu vybrali první třídu. Ta by se dala porovnat asi s kvalitou našich starých pantografů.
Z Haridvaru jsme pak jeli ještě více na sever, do Uttarkashi, k úpatí Himalayí. Navštívili jsme historickou vesničku Netala (kde jsme se účastnili netradičního kulturního festivalu), pokračovali dál do Gangotri. Tentokrát minibusem, který neustále troubil (jako ostatně všechna auta v silničním provozu). Tady totiž neexistují moc pravidla a značky. Kdo první troubí, ten má právo první jet. Tečka. Takže se houká neustále. Člověku ten ruch nejdřív přijde super, pak ho z toho začne bolet hlava a nakonec to prostě přestane vnímat. Všechna čest řidičovi, který nás vezl. Byl to profík a s ladností baletky se v nemalé rychlosti vyhýbal všem výmolům, dírám, kravám a kolizím ve vozovce. Byla to jízda s velkým J!
Z Gangotri už jsme šli s našimi šerpy trekem vzhůru, k ledovci Gomugk a místu, kde pramení řeka Ganga, místo pod vrcholem Shivling (cca 6000 mnm).
Výše zmíněná část severní Indie je, narozdíl od nižších poloh, krásná. Není tu moc ruchu ani obyvatel. Vesnice s pár desítkami lidí jsou rozesety po obrovských kopcích. Je tu relativní klid, čas jakoby se tu opravdu zastavil. Vzduch tady úžasně čistý a svěží. Lidé jsou tu chudí, ale šťastní. K životu toho moc nepotřebují. Mají velmi skromné příbytky, které sestávají z místností, které obvykle nemají moc nábytku. Živí se z 90% zemědělstvím, vše co k životu potřebují si sami vypěstují nebo vyrobí. Spousta příbytků je nedostavěná, slepená z různých částí stavebního materiálu. Estetiku tady nikdo neřeší. Kupodivu tu neřeší nikdo ani pořádek.
Velký problém s odpady. Jako kdyby v momentě rozbalení jakékoliv věci obal přestal existovat. Místo aby se ale rozplynul, válí se po zemi. V hromadách a haldách. V přírodě. Kde se v něm přehrabují děti a zvířata. Občas si na něm pochutnávají krávy či prasata. Všimla jsem si, že někteří lidé odpad sbírali a třídili do pytlů na zádech a vzápětí je opět vyhazovali do příkopů. Proč?! Prý není kam tento odpad dávat. Vláda říká lidem, aby třídili, ale už jim nedá možnost, kam vytříděné věci vyhodit. A tak to končí opět na ulicích a v přírodě. Občas se ho někdo rozhodne spálit. Vidět tedy něco hořet nebo doutnat je realita každého dne. Indie je obecně země velkých rozdílů. Hlava obyčejného evropana to nebere. Tady fungují jiná pravidla.
Baba
Další věcí, která není pro klasického západního člověka pochopitelná, je život místních 
mnichů (= Babů). A teď si prosím nepředstavujte “ášramy” (tj. příbytky, ve kterých mniši bydlí, něco jako klášter), jako krásná stavení z filmů “Eat, Pray, Love” a tak dál. Jsou to jeskyně, chajdy z kamení, někdy betonové stavení. Záleží, jak moc na úrovni se mnich rozhodne žít a hlavně, jak moc štědří jsou jeho sponzoři (na dobrovolných příspěvcích totiž záleží jejich materiální život). Mniši jsou lidé, kteří se dobrovolně rozhodli izolovat se od společnosti, žít v ústraní, meditovat, modlit se a zase meditovat.
Každý má svůj vlastní způsob uvedení se do takového stavu. Někdo třeba 10 let nemluví, někdo brečí, stojíc v ledové řece, někdo si nabarví vše kolem sebe na modro a někdo prostě jenom leží v temné chýši, pokužujíc hašiš nebo marihuanu. Když k nějakému mnichovi přijdete, měli byste mít doporučení od učitele jógy a pak se s vámi rád podělí o všechno co má. Většinou je to přístřešek nad hlavou a jídlo. Jednomu by se to mohlo zdát nudné. Ale v porovnání s tím, co zažívají například lidé ve městech, je tohle velice nenásilný, pohodlný a bezbolestný způsob života. Ráno vstát, udělat si rituál, nasnídat se. Dopoledne pít čaj a kouřit, meditovat, naobědvat se. Odpoledne se starat o ashram, pomodlit se, navečeřet se. Udělat rituál a jít na kutě. Každý den, celý zbytek života. A bez ženských 🙂 Dokážete si to představit?
Jestli vás mé vyprávění zajímá, těšte se na příští postřehy z Indie. Je jich více, než by se vešlo do jednoho blogového příspěvku.