Má práce donedávna spočívala v tom, že jsem pracoval 4 hodiny denně ve stoje, v pohybu, příležitostně v sedě. Družina, děti, jóga, golf, pohyb, spousta pohybu. Seděl jsem maximálně doma u počítače nebo v auobuse a metru na cestě do práce. Měl jsem hodně volného času a toulával se se psem po parcích. Když ale přišla nabídka od filmu, tak jsem se moc nerozmýšlel. Hodně akce a hodně peněz, to vše ve slušném tempu. Práce, 11 hodin denně, 5 dní v týdnu, především u počítače, nebo řízení v autě. Nějaký ten pohyb při obcházení skladů se starým nábytkem a látkami. Málo času na jídlo, pořád na mobilu, rozlítaný na všechny strany, dospávání o víkendu a minimum času na své blízké. Když už, tak v pokročilém stavu únavy.

Jak jinak si lépe ověřit metody, které v Office yoze učíme, než si je samotní prozkoušet v plném provozu na vlastní kůži. Říkám si, ideální příležitost pro report. Bolesti zad, pocity únavy, unavené a pálivé oči, ztuhlý zadek. Šéfová říká, že se po každém projektu cítí strašně zničeně a chtěla by se zaměřit dovnitř, ale vlastně neví jak na to – kamrádka chodila na nějakou tu jógu, ale mezitím než začala chodit s ní na lekce, tak se na to kámoška vybodla a tak nějak akce vyšuměla. Starodávné složité jógové techniky ? Nic pro mě, já dělám filmařinu a tohle mi přijde jako velká věda. Vždyť je to úplně banální, říkám si v duchu. Při polovičním úvazku se dalo stíhat studium i cvičení najednou, ale teď se najednou musí ubrat a hodina cvičení denně musí stranou. Zpívání manter? Supr, pokouším se, pamět se neustále zlepšuje, i když jsem nikde zatím nehledal objektivní test, který by to ověřil. Tělo však začíná ze židlového šoku strádat. Což není dvakrát příjemné.

Kanceláře jsou tu improvizované, polní. Film. Prázdné místnsti se narychlo vybaví tím nejnutnějším pro nejefektivnější zvládnutí jobu a jde se dál. Sehnal jsem si stůl, příjemnou kancelářskou židli střední třídy a lampičku. Košilky, připínáčky a šanony mám taky 😉 Za rohem jsem objevil vysokou skříňku, u které bych mohl aspoň příležitostně stát. No žádná sranda, šéfová na mě koukala jako na exota, co chce rozdávat u vchodu do místnosti projevy až mi nenápadně podvědomě plní skříňku látkami, že se tam nedá stát a pořád musím něco uklízet. Což je vlastně ve výsledku dobré, protože mě to nutí být alespoň nějakým způsobem v pohybu.