Naše cesta do Indie (1)
První cesta do Indie je pravděpodobně pro každého, kdo je na své jógové cestě velkou věcí. Není to jen tak obyčejná dovolená, na které chceme poznat místní kulturu, zvyky, obyvatele, přírodu a mnoho dalšího, neboť je obohacena o cosi velmi nespecifického! Každý joģín si možná vědomě a možná skrytě utváří určité představy a domněnky. „Najdu já na své cestě do Indie něco, díky čemuž pochopím, proč jsem jakožto Slovan a Evropan propadla tomuto vzdálenému myšlenkovému směru a zvolila jsem ho jako svůj životní styl?“, říkala jsem si.
Právě tyto domněnky nás mohou velmi spoutat při poznávání Indie a nebo naopak nasměrovat naší pozornost určitým směrem. Z vlastní zkušenosti již víme, že je velmi důležité se pěčlivě rozhodnout, jak by měla naše cesta vypadat. Někdo volí osamocen cestu do Ašrámu (“indický chrám”), kde se soustředí pouze na praktikování jógy a meditace, někdo v malé skupině s batohem na zádech prochází zemi. My jsme zvolili jinou variantu. Jeli jsem ve skupině 16 lidí vedeni naším indickým učitelem jógy, který je původem Ind, ale posledních pár let žije v ČR. Chvíli jsme s batohy chodili po Himalayích a druhou část pobytu jsme strávili v Ašrámu a na Univerzitě Uttarakhand Sanskrit v Haridwaru, kde se konal již 5.ročník Mezinárodního festivalu jógové kultury a spirituality.
Prvních 14 dní jsme viděli krásné hory, stoupali jsme přes ledovec v oblasti Gangotri, do krásného místa jménem Tapovan. Dva dny jsme na tomto místě strávili pod nádhernou horou Shivling. Náš spánek v nadmořské výšce okolo 4600 m.n.m. měl výrazně nižší kvalitu (a teď nevím, zda to bylo tím, že nám v noci skákali myšky přes spacáky, nebo fakt, že jsme přespávali v kamenných boudičkách), ale vynahradilo nám to prosté, leč lahodné a svěží jídlo od místního mnicha, který se rozhodl nemluvit a již 9 let to dodržuje :-). Celé skupině bylo v horách nádherně, přesto jsme se těšili na poznávaní měst Haridwar a Rishikesh, která lákala poznáním té „klasické Indie“ a kam jsme měli namířeno poté.
Zde následoval veliký kulturní šok! I přestože všichni známe obrázky ze zemí třetího světa, realita nás maličko zaskočila. Pokud se vám podaří zvyknout si na troubení aut, žebráky a velkou spoustu dobytka, psů a opic v ulicí, můžete se směle pustit do objevování měststké indického života. V ulicích je tisíce lidí, někteří se jdou vykoupaní, jiní se dohadují s obchodníky na cenách a jiní třeba bloumají ulicí a na rameni mají kámoše kobylku, jménem Bob.
Pokud čekáte, že na vás bude v ulicích dýchat spiritualita, tak se dočkáte pouze lidí, co chtějí ošidit západní turisty, ulice plné výkalů, zmatku a chaosu. Pokud nebude čekat nic, možná uvidíte očích místních obyvatel a zvířat jisté smíření a možná i klid.
Člověka zde napadá spousta věcí od kvality místního života až po lidské sny. Přemyšlíme o spokojenosti místních lidí a zdali mají ambice na vyšší životní úroveň? Pak mi ale došlo, že já mezi nimi procházím, moje hlava jede naplno, zatímco oni, sedí v tureckém sedu na ulici, chystají si uprostřed davu k obědu placku a jejich hlava je svobodná.
Cesta do Indie byl zážitek a pro mě osobně i veliká psychická zkouška. Já jsem na svém výletu do Indie spiritualitu našla v horách, zde pro mě zůstává kouzlo a důvod, proč do Indie přijet znovu.
Bára.
Příští postřehy z cesty bude vyprávět Helena. Kam až mohou zajít blázniví mniši? A jaktože jsou višchni Idnové stále tak čistí, navzdory všudypřítomné špíně? Přečtěte si příště…